Tomáš Hrnčíř
Frontman a hlavní hlas. Vyrostl na deskách Olympicu a kazetách s pohádkami — což přesně sedí na jeho přístup ke každému refrénu.
Sešli jsme se po koncertu kapely a říkali si, že melodie z pohádek si zaslouží něco víc než harmoniku v rohu sálu. Tak jsme začali zkoušet — a už jsme nepřestali.
Garáž v Praze 8, zima 2018. Čtyři muzikanti, kteří se předtím potkali jen na zkušebnách jiných kapel, přinesli každý jednu pohádkovou píseň. Tři akordy, jedno sólo, jeden refrén — a najednou nikomu nebylo zima.
Od té doby jsme odehráli přes sto koncertů. Hráli jsme pro 30 lidí v hospodě i pro 4 000 na náměstí. Naučili jsme se, že pohádka v živé verzi není nostalgie — je to nejrychlejší způsob, jak rozdat sálu vzpomínky a zase je vrátit s úsměvem.
Sehraní z koncertů, ne z fotek. Každý si přinesl svůj zvuk a svůj pohádkový oblíbený soundtrack.
Frontman a hlavní hlas. Vyrostl na deskách Olympicu a kazetách s pohádkami — což přesně sedí na jeho přístup ke každému refrénu.
Studoval jazz, hraje rock, přemýšlí v sólech. Z pohádkové melodie udělá během dvou taktů něco, co vám ten večer zůstane v hlavě.
Drží spodek tak, že to slyšíte přes podlahu. K tomu druhý hlas, který refrénům přidává tu pohádkovou jiskru.
Tahoun rytmiky. Klid v sólech, palba v refrénech. Dýchá s kapelou tak, že to vypadá, že hraje jednoho velkého dechu.
Pohádkové melodie zná do posledního ozdobného tónu. Klávesy dávají aranžím tu třpytivou vrstvu, kterou si pamatujeme z původních filmů.
Klasické konzervatorní housle, které se rozhodly hrát s elektrickou kapelou. Pohádkové motivy mají v rukou rezavou patinu i sametovou špičku.